FAKULTA TĚLESNÉ VÝCHOVY A SPORTU
KARLOVA UNIVERZITA V PRAZE

Trenérská škola

(Diplomová práce)

1997

další zajímavé informace i osobní zkušenosti na www.mujweb.cz/zdravi/dmob

        Pojem:

        Příčiny:

        Výskyt:

        Průběh:

        Diparetická forma

        Hemiparetická forma

        Kvadruparetická forma

        Oboustranná forma hemiparetická

        Dyskinetická forma,

        Hypotonická forma

        Phelpsova metodika

        Deaverova metodika

        Schwartzova metodika

        Fayova metodika

        Metodika manželů Bobathových

        Metodika konduktivní pohybové pedagogiky

        Technika Collisové

        Metodika Domanova - Delacatova

        Metodika Kabatova

        Diagnostika vstupního stavu a předpoklady k posilovacímu tréninku.

    Spasticita

    Vyšetření svalové síly

    Poruchy citlivosti

    Věk

    Inteligence

        Opakování a jeho nácvik

            Série

         dle cíle tréninku

         dle velikosti svalové skupiny

         dle zásob energie

            Cvik

            Tréninková jednotka

            Rozcvičení

            Protahování

            Velikost zátěže

        Diparetická forma

        Hemiparetická forma

    Stranově dělený trénink

        Preference postižené poloviny těla

        Nepreferovat postiženou polovinu těla

        Kombinaci uvedených systémů

        Kvadruparetická forma

        Oboustranná forma hemiparetická

        Dyskinetická forma.

        Hypotonická forma

        Evidence tréninku

        Plánování a vztah k jiným pohybovým aktivitám

        Frekvence cvičení v týdenním režimu

        Výběr cviků

        Řazení cviků

        Doba působení konkrétního cvičebního programu

        Režim programu

        Vyhodnocení dotazníku

        Nejčastější problémy v tréninku

        Oblast psychologie vedení tréninku

        Pomalost - utlumenost

        Myšlení a rozumové schopnosti

        Princip individuálního přístupu

ATP adenosintrifosfát - látka makroergní povahy, přímý zdroj energie pro sval

CP kreatinfosfát - zdroj ATP ve svalu

DK - dolní končetina, dolní končetiny

DMO - dětská mozková obrna

LVT - léčebná tělesná výchova

HK - horní končetina, horní končetiny

Cílem této práce je stanovení základní koncepce posilovacího tréninku pro zdravotně postižené osoby po dětské mozkové obrně.

Tato práce by měla ukázat vhodnost posilovacího tréninku pro jednotlivé formy postižení se zdůrazněním základních pravidel posilování kulturistického typu s důrazem na uplatnění hlavně v oblasti prevence svalové atrofie a kompenzace svalových dysbalancí.

Hlavní metodou práce se stalo pozorování. Vzhledem k široké škále forem DMO a širokému dopadu postižení DMO není možné provádět statistický výzkum, protože výsledky jsou vzájemně neporovnatelné. Pozorování se účastnily zdravotně postižení sportovci z Ústavu sociální péče Kociánka v Brně (1997).

V této práci se proto objeví srovnání se zdravou populací, zejména zdůrazněním odlišností v posilovacím tréninku, včetně jejich zdůvodnění.

V rámci této práce není možné vyjmenovat a popisovat jednotlivé posilovací cviky zejména vzhledem k omezené vypovídací schopnosti takového popisu a vysokému počtu těchto cviků.

V roce 1859 popsal anglický ortopéd William John Little v odborné literatuře nemoc někdy ještě po něm nazývanou a projevující se především poruchou hybnosti. U nás se původně vžilo označení "perinatální encefalopatie", ale tento název byl nyní vymezen pouze pro poruchy mozku, jež vznikly v době od porodu do deseti dnů po narození. V poslední době se používá výhradně termínu dětská mozková obrna, který se i s ustálenou zkratkou DMO u nás vžil. [9]

Ve světě existovalo zprvu dvojí názvosloví. Názvosloví anglosaské, jež razilo název „cerebral palsy“, mozková obrna, eventuálně „infantile cerebral palsy“ - dětská mozková obrna, a názvosloví francouzské, jež nazývalo tyto stavy „encéphalopathies infantiles“ - dětskými encefalopatiemi. Tohoto názvu se přidržovala též literatura ruská, později sovětská (detskyj encefalit). [28]

Anglosaský termín byl přijat na celém světě a přeložen do všech jazyků, často s přidáním termínu dětský (paralisi cerebrale - italsky, Zerebrale Kinderlähmung - německy, Cerebralbarnparese - dánsky, norsky atd.) [28]

Dětská mozková obrna je onemocnění, jež vzniká na základě poškození mozku v těhotenství, při porodu nebo do 1 roku věku dítěte a projevuje se poruchou hybnosti a vývoje hybnosti. často se přidružuje snížení inteligence, smyslové vady a sekundární epilepsie. [9]

Dětskou mozkovou obrnu mohou způsobit různí činitelé. Dělíme je na předporodní čili prenatální, na porodní čili perinatální, a konečně na poporodní čili postnatální. Všechny patří mezi tzv. rizikové faktory, tj. takové, o nichž je známo, že mohou dítě nějakým způsobem poškodit.

Počítá se sem jakékoli infekční onemocnění matky zvláště v prvních 3 měsících těhotenství, těžká novorozenecká žloutenka, tzv. jádrová při fetální erytroblastóze, různé toxické vlivy, přenošenost a zvláště nedonošenost. Obecně můžeme říci, že těžce probíhající porod, ať už z jakékoli příčiny, může poškodit novorozence. V kojeneckém věku jsou pak nebezpečná různá infekční onemocnění. [9]

Údaje o počtu postižených se značně liší. Udává se, že u nás máme nejméně 16 000 až 20 000 postižených dětí, z nichž asi 8000 potřebuje soustavnou rehabilitační péči. [9] (1987 údaj pro bývalou ČSSR)

Podle aktuálních informací za rok 1996 pro ČR dle údajů Ústavu zdravotnických informací a statistiky je postiženo DMO 0,43% dětí do čtrnácti let. Lineární trend a vývoj je možné vidět v tab. č. 1. Údaje o dospělých bohužel chybí, ale vzhledem k trendu je pravděpodobné, že by se uvedené procento snížilo. Srovnání s ostatními nemocemi udává tab. č. 2.

Dle údajů UCP Foundation je na území USA postiženo 500 000 obyvatel a každý rok přibývá 5000 nově narozených dětí a zároveň je takto diagnostikováno 1200 - 1500 dětí předškolního věku. Půl miliónu obyvatel představuje 0,196 % v populaci USA pro rok 1992. [57]

Postižené dítě v prvních dnech života bývá abnormálně spavé a špatně pije. Pohybově je chudé, např. nekope do peřinek a často lze brzy pozorovat strnulejší držení některé končetiny či končetin. Vždy je opožděn motorický vývoj (vývoj hybnosti). Rovněž psychický vývoj bývá opožděn. Je to pochopitelné, protože v této době strmého vývoje je duševní vývoj úzce spjat s rozvojem hybnosti. Postižené dítě dlouho nesleduje ukazované předměty očima, neuchopí podávané předměty. často hůře slyší. Začíná pozdě mluvit jednotlivá slova a pozdě tvořit věty. Udržování čistoty (moči a stolice) bývá také opožděno.

Charakteristické pro dětskou mozkovou obrnu je to, že vývoj vůbec probíhá nerovnoměrné, "ve skocích". Je porušen plynulý sled časových dat vývoje pohybových i duševních schopností normálního jedince. Například dítě začíná stát, aniž dříve umělo dobře sedět a udržet zpříma hlavičku, jindy se pozoruje přibrzdění vývoje na jeho určitém stupni a v následujícím časovém údobí jeho urychlení, takže dítě celkové opoždění více či. méně dohání. Dětská mozková obrna se projevuje v různých formách. Ty nejsou u poškozených děti vytvořeny hned, ale vyvíjejí se postupně přibližně v průběhu 2. a 3. roku života, jak dozrává mozek a mění se jeho funkce. I potom se však jednotlivé formy nemoci mění v různých příznacích nebo dokonce přechází jedna v druhou. Tyto změny se objevují zvláště kolem věku dětí začínajících chodit do školy a ještě nápadněji na začátku puberty. Viz. graf č. 3. a 4.

Klinický obraz: Dětská mozková obrna se dělí na tyto formy:

1. diparetickou,

2. hemiparetickou,

3. kvadruparetickou,

4. oboustrannou hemiparetickou,

5. dyskinetickou,

6. hypotonickou. [9]

Tyto formy neexistují jako čisté v čase ani v prostoru a někdy přecházejí jedna ve druhou. [28]

se projevuje symetrickým postižením obou dolních končetin. Ty jsou povšechně slabší, zejména v bércích. Obyčejně jsou také méně vyvinuté, takže je nápadný nepoměr mezi vzrůstem trupu a dolních končetin; k normální velikosti trupu jsou dolní končetiny krátké. Mluvíme o disproporcionálním vzrůstu. Většina svalových skupin má zvýšené napětí čili spastickou hypertonii, svaly se zkracují, což má za následek vadné držení dolních končetin i pánve. Zvýšené napětí svalstva v oblasti pánve se projeví předklonem pánve a trupu, takže hýžďová krajina při chůzi vystupuje. Rovněž přitahovače stehen jsou i zkráceny, a proto jsou dolní končetiny překříženy: častěji v bércích, u těžkých případů již ve stehnech. Většinou jsou stehna současně ve vnitřní rotaci. Tím při pokrčení v kolenou dochází ke zdánlivé abdukci bérců, takže se rozšíří báze a ulehčí se udržení rovnováhy ve stoji, a zvláště při chůzi. V kolenou je nejčastěji přímé držení - to je extenční typ, ale může být i trvalé pokrčení až ohnutí - flekční typ. Trvalé ohnutí v kolenních kloubech podmiňuje někdy přítomnost tzv. Gruberova svalu, který se musí odstranit operativně, protože brání úspěšné reedukační léčbě. Achillova šlacha, která ukončuje tříhlavý sval lýtkový, je nejčastěji následkem zvýšeného napětí tohoto svalu zkrácená a táhne patu vzhůru. Tím vzniká oboustranně špičkové postavení nohy, koňská či svislá noha (pes equinus). Přidruženým tahem m. tibialis post vznikne navíc noha koňská vybočená (noha kososvislá, pes equinovarus), která se vyznačuje ještě vtočením dovnitř, takže chůze je možná po zevní straně chodidla nebo někdy až po hřbetní a zevní ploše nártu. Je porušena hybnost obou dolních končetin: vázne zanožení a unožení v kyčlích, napřímení v kolenou, a zejména dorzální flexe nohou. Chůze je možná zpravidla s oporou druhé osoby nebo s pomocí berliček. Dítě začíná chodit většinou až mezi 3. a 5. rokem. Vývoj chůze ztěžuje nůžkovité postavení dolních končetin. V chůzi předklání dítě pánev a trup, překřižuje dolní končetiny a jde po špičkách (tzv. digitigrádní chůze) nebo po hřbetní a zevní ploše nártu. U flekčního typu chodí dítě po špičkách s ohnutými koleny a kymácením do stran. To je tzv. chůze lidoopí. Postižení může být samozřejmě odstupňováno co do obtížnosti, takže u nejlehčích případů této formy našlapuje dítě jen mírně na špičky a prolamuje na celé chodidlo. Při těžkém postižení se dítě nenaučí chodit vůbec.

Zádové a břišní svalstvo je téměř vždy slabé. Horní končetiny mají normální utváření a zpravidla dobrou hrubou motoriku. V mnoha případech se však pozoruje neobratnost, zvláště v pohybech prstů.

Diparetická forma dětské mozkové obrny vzniká poškozením mozku, především v oblasti jeho kmene, tedy v místech, kde nervové dráhy motorické z obou mozkových polokoulí jsou již pohromadě vedle sebe. Mozková kůra zpravidla není zasažena, a tak bývá u této formy inteligence zachována.

se vyskytuje nejčastěji. (Janda - Kraus 1987) [9]

Podle studie Dr. L. A. Komana z Wake Forest University v 315 rodinách Severní Karolíny, který rozděloval postižení na tři základní skupiny diplegie 36% osob, hemiplegie 20,5% a quadruplegie 40 % osob se ukazuje, že výskyt jednotlivých forem postižení a jejich klasifikace se může značně lišit. [57]

Horní končetina je skoro vždy postižena více. Typické postižení je charakterizováno paží přitaženou k trupu, končetina je pokrčena až úplně ohnuta v lokti, předloktí je otočeno hřbetní stranou vzhůru (pronační držení), ruka je ohnuta směrem do dlaně a uchýlena k malíkové straně, palec přitažen do dlaně a prsty jsou přes něj ohnuty. Hybnost končetiny je porušena tedy tak, že vázne upažení, napřímení v lokti, supinace, dorzální flexe ruky, pohyby palce, zvláště abdukce a opozice. Dále vázne rozevření prstů a kroužky vytvářené palcem a jednotlivými prsty.

Dolní končetina je volně pohyblivá v kyčelním a kolenním kloubu bez zkrácení, ale v různém stupni je vytvořena koňská noha, někdy s vybočením (pes equinus, resp. pes equinovarus). Viz. obr. č. 5.

Postižené končetiny jsou slabší a zpravidla kratší ve srovnání s druhostrannými. Zkrácení může být nepatrné, ale také může do skončeni růstu dosáhnout i několika centimetrů. I příslušná polovina obličeje bývá menší. Jde o hemihypogenezi. Ve stoji je patrno šikmé postavení pánve. Pánev je zešikmena tak, že na postižené straně je níže. Toto zešikmení je sledováno zpravidla trupem, který je vychýlen k postižené straně. Tyto příznaky jsou podmíněny zkrácením ochrnutých končetin. Při chůzi dítě napadá na postiženou končetinu a došlapuje na špičku, horní končetinu drží strnule bez pohybu.

U nejlehčích případů této formy může být držení končetin i hybnost téměř normální, váznou např. drobné pohyby prstů nebo postižený sice došlapuje na celé chodidlo, ale s převahou váhy na špičce apod. Téměř vždy je však vzhledem ke zkrácení postižených končetin vyznačeno napadání při chůzi. Hemiparetická forma vzniká poškozením mozku v oblasti jedné mozkové polokoule, a to vždy druhostranné vzhledem k postiženým končetinám. Např. u levostranné hemiparetické formy, tedy u postižení levých končetin - je poškozena pravá hemisféra. Inteligence je asi u poloviny případů snížená v různém stupni. [9]

Během vývoje se u hemiparetické formy DMO hybnost i svalový tonus na tzv. zdravé straně integruje prakticky normálně. Pokud jde o lehčí formu nebo dochází k uspokojivým výsledkům rehabilitace, tak se integrují i postižené končetiny do použitelného hybného i tonusového stereotypu. [28]

je vlastně těžší forma diparetická, tj. vzniká rovněž na základě poškození převážně v oblasti mozkového kmene. Spastickou obrnou jsou však postiženy všechny čtyři končetiny, neboť poškození je hrubější. To, co bylo řečeno u diparetické formy, platí i zde, ale navíc jsou nápadně postiženy i končetiny horní, víceméně symetricky. Jejich držení i hybnost jsou asi takové, jak bylo popsáno u formy hemiparetické.

(tzv. bilaterální hemiparéza) vzniká na podkladě dvou samostatných ložisek, přičemž každé je v jedné mozkové hemisféře. Jde vlastně o dvě hemiparetické formy vedle sebe. Postižení je asymetrické. Končetiny jsou v patologických drženích jako u hemiparézy a jejich hybnost je těžce omezena. Je tedy tato forma dětské mozkové obrny jednou z nejtěžších, tyto děti nechodí a pro těžké kontraktury nemohou ani pohybovat horními končetinami. Jsou zcela odkázány na invalidní vozík a na cizí pomoc. Nepřekvapuje, že všechny děti s touto nemocí mají sníženou inteligenci a časté epileptické záchvaty.

dříve nazývaná extrapyramidová, se vyznačuje přítomností nepotlačitelných pohybů. Objevují se spontánně, v klidu, nebo se dají vyprovokovat různými podněty, např. náhlým zvukem, bolestivým podnětem, hrozivou situací, polekáním, objevují se nebo zesilují v afektu. Zpravidla se značně zvětšují a zmnožují při chtěných pohybech, které doprovázejí, ruší v provedení, a někdy dokonce i znemožňuji. Na obou stranách těla jsou většinou nesymetrické. Vyskytují se rozhozeny po těle v různém stupni, takže někdy nejsou nemocní schopni chůze, přičemž chtěné pohyby horních končetin jsou chorobnými pohyby rušeny poměrně málo a naopak. Bezděčné pohyby postihují také svalstvo obličejové, žvýkací, polykací i svalstvo zúčastněné na tvorbě hlasu a řeči. Záškuby v obličeji vytvářejí pseudoafektivní fyziognomii.

Žvýkání a polykání je znesnadněno. řeč bývá těžko srozumitelná, vždy je pomalá, postižený vyráží slabiky či slova, je porušen spád řeči. Dýchání je vždycky nepravidelné s různě velikou hloubkou dechu i výdechu. Nemocní citlivě reagují na každou náhlou změnu prostředí. Např. při otevření dveří, promluvení, rozsvícení se chorobné pohyby rozehrají nebo naopak na chvíli ustrnou. Při afektu, rozčilení, rozzlobení se rovněž nepotlačitelné pohyby rozehrávají. Často bývá oboustranná nedoslýchavost centrálního původu. Příčinou dyskinetické formy dětské mozkové obrny je poškození gangliových buněk v bazálních ganglií.

se projevuje povšechným snížením svalového tonusu. Následkem toho postižené děti mají větší rozsah pohybů v kloubech, takže je zvýšená hra kloubní. Dítě můžeme snadno svinout do klubíčka nebo mu horní končetiny lehce můžeme ovinout kolem krku. Stoj je velmi nejistý, o široké bázi, a jestliže dítě chodí, pak je chůze vrávoravá, rovněž velmi nejistá. Někdy jsou přítomny nebo se vyvíjejí i mozečkové příznaky, které v ojedinělých případech převažují. Ve více než polovině případů se hypotonická forma dětské mozkové obrny sdružuje se slabomyslností čili oligofrenií.

Formy diparetická, hemiparetická a kvadruparetická i forma oboustranná hemiparetická se počítají mezi formy spastické, neboť se nacházejí tzv. spastické příznaky, některé svalové skupiny mají patologicky zvýšené svalové napětí (spastickou hypertonií) a je typický sklon ke svalovým kontrakturám, jak již bylo popsáno. Zbylé dvě formy, tj. dyskinetická a hypotonická, jsou formy nespastické. [9]

Zde je třeba poznamenat, že každá forma DMO představuje onemocnění celého mozku, ale funkční strukturální postižení může být někde menší, někde větší, a to právě způsobuje odlišnosti mezi jednotlivými formami. [28]

Jednotlivé formy dětské mozkové obrny se často kombinují. Mluví se potom o smíšených formách.

V závažnosti postižení jsou u všech forem dětské mozkové obrny plynulé přechody. Některé případy jsou tak lehké, že je možné je odhalit pouze podrobným neurologickým vyšetřením, jiné naopak velmi těžké, které často ještě provází slabomyslnost. S rozsahem postižení přímo souvisí i sociální závislost. U velmi lehkých postižení nejsou větší poruchy hybnosti, pozoruje se však nápadná neobratnost, jindy drobné, sotva patrné nepotlačitelné pohyby při předpažení. Postižené děti jsou neklidné, těkavé, špatně se soustřeďují, mívají poruchy psaní, čtení a počítání. Jde o případy tzv. malého mozkového postižení. Dětští psychiatři používají u nás pro tato onemocnění názvu lehká dětská encefalopatie.

Deformity nohou u dětské mozkové obrny jsou velmi časté. Mezi nejčastější patří koňská noha (pes equinus), která vzniká zkrácením tříhlavého svalu lýtkového a jeho Achillovy šlachy. Pata je proto tažena vzhůru, noha stojí na špičce. Vyskytuje se u postižených končetin hemiparetické formy a u formy diparetické a kvadruparetické. Dalším přidruženým tahem některých svalů vznikne noha koňská vybočená (pes equinovarus), kterou dítě našlapuje na malíkový okraj přední části nohy, někdy však až na hřbetní stranu nohy, přičemž ploska nohy je přivrácena dovnitř. Bývá vytvořen druhý zevní kotník. Porucha podélné klenby nožní je rovněž velmi častá a je vytvořena v různém stupni. Zejména u diparetické formy bývá nožní klenba zborcená. Vyčníváním člunkové kosti je vytvořen současně druhý vnitřní kotník. Tato deformita vznikne tím, že se dítě začne stavět a chodit v době, kdy podélná klenba nožní není ještě dobře vytvořená, zkrácená Achillova šlacha zvedá patu vzhůru a tělesná váha je soustředěna na střed chodidla. Dítě potom chodí se zdviženými patami po vnitřní straně chodidel. Za této situace zpravidla povolí i přední segment nohy, takže při chůzi je špička nohy ohýbána vzhůru. Vzniká tak kolébková noha. Při této deformitě je pata trvale nahoře, střed nohy je zborcen a je při chůzi relativně nejníže. Špička je volná a je při chůzi ohýbána vzhůru. Přitom je velký nápor z vnitřní strany na základní klouby palců, které se potom uchylují svou podélnou osou směrem ven - vbočené palce, palce do "X" (halluces valgi). Jinou deformitou je naopak přílišné vytvoření, zdůraznění podélné klenby nožní. Chodidlo je vysoko klenuto, takže předozadní rozměr je zkrácen - stopa chodidla je krátká. Mluví se o noze vyklenuté nebo lukovité (pes cavus či excavatus). Tyto případy bývají způsobeny svraštěním a zkrácením plantární aponeurózy, někdy i svalů chodidla. Při pasívním zvednutí špičky vzhůru se zkrácená aponeuróza napíná jako tětiva a při pohmatu napříč nohy ji dobře hmatáme.

U všech forem dětské mozkové obrny dochází často k dalším poruchám v oblasti zraku, sluchu a řeči, vyskytují se různé poruchy čití, zvláště diskriminačního. Časté jsou epileptické záchvaty. Celkově se vyskytují asi u jedné třetiny všech postižených.

Poruchy inteligence jsou poměrně časté. Asi polovina všech postižených má zcela normální mentální úroveň, druhá polovina vykazuje její snížení v různém stupni. To je ještě druhotně nepříznivě ovlivňováno postižením hybnosti. Dítě, které není schopno samostatné chůze, je trvale ochuzováno o všechny podněty, poznatky a zkušenosti pohyblivého jedince. Začíná zaostávat i sociálně. Bez ohledu na rozumovou úroveň se mohou vyskytovat u všech forem dětské mozkové obrny různé poruchy chování. Některé děti vytrvale "zlobí", jednoduché výchovné prostředky nepomáhají. Velké potíže vznikají ve škole. Dítě se špatně soustřeďuje na jakoukoli činnost, často mění činnost, je těkavé, neukázněné, nadměrně neposlušné, vzdorovité.

Některé děti vytrvale sliní, sliny jim stékají po bradě, a často jsou příčinou suchého ekzému kolem úst. Slinění je spojeno s dýcháním ústy, ačkoli dýchací cesty jsou u těchto dětí volné, není zvětšená nosní, jazyková ani patrová mandle. Slinění je častým průvodním znakem slabomyslnosti, ale u dětí s dětskou mozkovou obrnou bývá jeho příčinou to, že vázne polykání, souhra polykacího svalstva. Následkem toho se sliny hromadí v ústech a přetékají. Podle zkušenosti sliní hlavně děti, které nedovedou ještě dobře kousat a jsou živeny buď tekutou, nebo kašovitou stravou. Proto se často podaří odstranit slinění postupným převedením dítěte na tuhou stravu.

Předpověď: Jedinci s těžkým poškozením mozku většinou umírají brzy po narození. Zpravidla je to následkem krvácení do různých oblastí mozku. Postižené děti mají sníženou odolnost vůči infekcím a jsou jimi značně ohrožovány. Mají také velmi nedokonalou termoregulaci, tj. schopnost udržovat tělesnou teplotu při proměnlivé teplotě prostředí, takže snadno dochází změnou teploty prostředí k prochlazení nebo naopak k přehřátí. Poruchy výživy jsou velmi časté. U těžších poškození je porušen i sací reflex, takže děti nesají a musejí být vyživovány uměle, injekční cestou. Všeobecně je možno říci, že přežije-li dítě po porodu několik měsíců, udrží se již naživu. V odborném prostředí je možno vyslovit podezření na poškození centrálního nervového systému už třetí až čtvrtý den po narození, nikoliv však z hlediska definitivního obrazu poškození. U neléčených případů se centrální porucha tonusu fixuje, postižené končetiny jsou v patologickém držení popsaném u jednotlivých forem a je sklon ke vzniku kontraktur. U případů, kde je hybnost méně postižena, dochází přirozeně k rehabilitaci pohybem za cenu vytvoření vadných pohybových návyků - stereotypů.

Epileptické záchvaty při soustavném léčení a dodržování správné životosprávy buď ustanou, nebo se zmírní a zmenší v počtu. V některých případech přes veškeré snažení se tyto záchvaty zhoršují a nepříznivě ovlivňují celkový stav, zejména duševní schopnosti jedince.